Elektrokola jsou velký pokrok! Rozhovor s legendou česko-slovenské cyklistiky Petrem Bauerem

17.03.2020

Elektrokola jsou velký pokrok! Rozhovor s legendou česko-slovenské cyklistiky Petrem Bauerem

S kolegou fotografem nacházíme v uličkách Unhoště na Kladensku bytovku, kde žije Petr Bauer - závodník, trenér, stavitel rámů, obchodník a celoživotní pan cyklista. Vchod poznáme podle obytné dodávky se samolepkami cyklistických sponzorů a partnerů. Po chvilce před námi 82letý pan Bauer zastavuje na elektrokole Stevens a srdečně nás vítá.

Letošní zima vyjížďkám přeje, takže ani on v tréninku nezahálí. Uděláme pár fotek venku a přijímáme pozvání do jeho království plného kol, pohárů, medailí a úžasných vzpomínek. Začínáme v roce 1952, kdy jel jako dorostenec první závod na silničním kole v Praze kolem Křižíkovy fontány. Potom bylo z těch významnějších angažmá důležité to v Dukle Louny v letech 1961–1963. A poté ve Spartě Praha od roku 1963 do roku 1968. A pak? Pryč od Rusáků a komunistů, pryč z okupovaného Československa!

Pane Bauere, jak vzpomínáte na srpen roku 1968, kdy jste udělal životní rozhodnutí?

Okupace byla 21. srpna a pár dní nato, 28. srpna, se vrátila vláda z Ruska. A my jsme se s mojí tehdejší ženou ihned spontánně rozhodli, že emigrujeme, protože okupace pro nás byla neakceptovatelná. Takže jsme hned 7. září emigrovali v Aerovce 662. Měli jsme s sebou základní věci, já navíc závodní kolo, stan a dva spacáky. Přesně 13. září jsme dorazili do Buchsu jižně od Bodamského jezera, na hranici Švýcarska a Lichtenštejnska, a zamířili do tamního sběrného tábora. První, co jsem ve Švýcarsku začal dělat, byla práce instruktora běžeckého lyžování a vedl jsem kurzy ve Svatém Mořici. Na jaře jsem pak začal ve zdejším cyklistickém oddílu RB Brugg dělat trenéra. Měli jak amatérskou, tak profesionální členskou základnu a byli moc rádi, že se ode mě mohou dozvědět něco nového a poznat jiné zkušenosti a jiný pohled.

Takže se vám podařilo dobře se uchytit?

Ano, byl jsem tam spokojený a vážili si mě. V roce 1971, když se nám narodila dcera Kateřina, nám domů od prezidenta oddílu přišly dvě obrovské bedny. Představte si, že členové týmu a hlavně ženy těch závodníků nakoupili a shromáždili dohromady kompletní výbavu pro naši dceru – od postýlky přes oblečení, všechny lahvičky, drobnosti a další potřeby až po dudlík, takže jsme nemuseli pořizovat vůbec nic. (Petr Bauer ještě dodává, že dcera Kateřina byla pozdější juniorskou mistryní Švýcarska ve slalomu, sportovní geny v sobě tedy nezapřela – pozn. autora.)

Jaké byly další roky ve Švýcarsku?

Ještě další tři sezony jsem pracoval pro tým a sám jsem závodil, jezdil jsem tenkrát amatéry. A když už to tolik nešlo a nebyl jsem konkurenceschopný, věnoval jsem se více lyžím a jezdil jsem také divokou vodu na kajaku. Od kola jsem si odpočinul a získal jsem okruh dalších přátel. V roce 1978, tedy o pěkných pár let později, se stala taková zajímavá věc. Ve vesničce, kde jsem bydlel, pořádali cyklistické kritérium včetně kategorie seniorů. Tak jsem se postavil na start a dojel jsem na druhém místě! Po letech mě kolo začalo zase bavit a opět jsem se pustil do tréninku a závodů v kategorii masters.

A jak vám to šlo?

V roce 1983 jsem vyhrál mistrovství světa v Belgii a v roce 1986 potom stejný závod v St. Johannu v Rakousku.


V čem byl váš tréninkový přístup tak unikátní a inovativní? A kde jste tenkrát čerpal inspiraci a další informace?

Měl jsem jedno obrovské štěstí, že když jsem jezdil v Praze na dráze, trénoval jsem s jezdci z Ústředního domu armády, a sice to tenkrát byli borci Cihlář, Nouza, Opavský a Jursa. Za celým mým věděním stojí Jaroslav Cihlář, někdejší závodník, reprezentant, pedagog na FTVS a úžasný trenér a velký člověk. Od něho jsem se o cyklistice dozvěděl vše podstatné a mohl s těmito poznatky dále pracovat a přenášet je do praxe.


Z čeho pramenil váš zájem o techniku a konstrukci rámů? Později jste si přece nechával stavět i rámy s vlastním logem a nápisem BAUER, je to tak?

Původním povoláním jsem strojař a rámařina mě odjakživa zajímala. Pracoval jsem ve švýcarské firmě Braun Boveri na hydraulické regulaci atomových turbín.


Dobře, ale turbína není závodní kolo. Jakým způsobem jste se vlastně dostal k cyklistickému obchodu a také výrobě kol?

Jednou jsem hovořil se svým švýcarským kamarádem a ten mi řekl, že u nich v městečku Wettingen je člověk, který chce prodat cyklistický obchod, protože odchází do penze. „Co kdybychom do toho šli?“ povídá mi. Jednalo se o jízdní kola a mopedy. No a tak jsme začali. Já jsem tedy odešel z Braun Boveri, kde jsem jako technik a konstruktér vydělával trojnásobek průměrného platu. Se společníkem jsme vytvořili akciovku a každý jsme si půjčili ještě 50 tisíc franků, abychom mohli vyplatit majitele a převzít celý obchod i se skladem a materiálem. Tenkrát tam byla jízdní kola s torpédem, mopedy a podobné věci, závodní kolo bohužel ani jedno.

Takže jste proměnili nabídku a zaměřili se na sport?

Ano, s mým partnerem jsme oba závodili spolu i proti sobě a sportovní duch nás táhl dopředu a chtěli jsme sortiment směřovat jinam. Po půl roce mi povídá: „Hele, já myslím, že dvě rodiny ten kšeft neuživí. Ty jsi už dal výpověď, já ještě ne, takže máš přednost. Jestli chceš, tak mě vyplať a nech si ten obchod sám.“ No tak jsem kamaráda vyplatil a za dva roky – protože on koupil i ten dům, kde sídlil obchod a kde byl ještě jeden byt – mi řekl, že chce ten dům prodat. Že prý jestli ho tedy nekoupím. Já mu řekl: „Chtěl bych, ale nemám na něj peníze.“ Co osud nechtěl, stala se taková věc. Naše dcera měla ráda koně a jezdila parkur a zmínila se před svojí kamarádkou z jezdeckého oddílu, že máme takovýto problém s domem, kde je náš obchod. To děvče mělo bohaté rodiče, kteří měli velkou samoobsluhu, mlékárnu a sýrárnu. Jejich rodina se rozhodla půjčit nám tenkrát sto tisíc franků na ten dům. Z toho jsem byl úplně perplex, jak se to najednou vyřešilo! Oni mi řekli: „Víš, Petře, my jsme začínali podobným způsobem jako vy, a někdo nám v začátku také takto pomohl. Takže my to teď vracíme zpátky a rádi pomůžeme vám.“

To je úžasný, skoro filmový příběh…

To ano. Koupili jsme dům a bylo to úplně super. Žena třeba byla v prodejně a jen přešla dvoje dveře z obchodu a mohla si hned zamíchat polévku, kterou vařila v kuchyni na sporáku. Já jsem pomalu přetvářel obchod ke svému obrazu. První krok byl, že jsem přestal dělat mopedy a ani jsem je už nespravoval. Směřoval jsem to do sportu. Městečko mělo 25 tisíc obyvatel, ale všichni dělali torpéda a městská kola, nikdo se nezaměřoval na sportovní a závodní cyklistiku. Běžné obchody prodávaly kola za 300, maximálně 350 franků, a já najednou za 800 a víc. Všichni mi říkali: „Vy jste se zbláznil, komu to budete prodávat?“

Předpokládám, že jste o své obchodní strategii ani na vteřinu nezapochyboval…

Dokázal jsem si to prosadit, ale měl jsem – opět – i veliké štěstí a zase při mně stála ta osudová náhoda. Jednou takhle navečer, když už bylo pět minut po zavření, přišel frajer, jestli bych mu neprodal galusku, že podruhé píchnul a nemá další rezervu. A já říkám: „Jo, to není problém.“ On povídá: „No jo, ale já nemám peníze.“ Já na to: „Počkat, ty jsi řekl prodat, to přece znamená vyměnit věc za peníze!“ Hned se dušoval: „Tak dobře, nezlobte se, já vám ji určitě přijedu zaplatit. Dal byste mi ji, prosím?“ Takže jsem mu dal galusku a on na mě: „Víte, já ji ale neumím nalepit. Nemohl byste mi ji prosím nalepit?“ Tak jsem si pomyslel: „Tak to je v pr…, ty přijdeš po zavírací době, nemáš peníze a neumíš si sám vyměnit galusku!“ Protože se zadíval na mou minerálku na stole, pokračoval jsem: „Žízeň máš určitě taky, viď?“ Zakýval hlavou: „To jo, mám, velkou.“ Já na to: „Vezmi si sklenici a nalej si, já jdu opravit to tvoje kolo.“ Potom mi poděkoval, rozloučil se a že to prý přijede brzy zaplatit. A abych si napsal jeho adresu. Já mu řekl: „Adresu si rozhodně nenapíšu, protože to je další práce navíc a už je po sedmé hodině!“ Takže ještě jednou poděkoval a rychle odjel.

A co bylo dál? Napjatě čekám na pointu.

Veselá příhoda pokračuje. Druhý den ráno přijel černý Bentley se zelenými blatníky a šoférem. V perfektním obleku a lesklých botách vystoupí ze zadních dveří ten frajer. Říká: „Jdu vám zaplatit ten včerejšek. Plus mi prosím dejte ještě deset těch galusek!“ Tenkrát to byly ty nejdražší a nejlepší galusky Vittoria, tak jsem mu je rád prodal. Zeptal jsem se ho, co je vlastně zač. Odpověděl mi: „No já jsem ředitel Schweizerische Kreditanstalt.“ (Předchůdce dnešní Credit Suisse, prestižní investiční banky a pojišťovny – pozn. autora.) Tak to jsem jen polkl. Když odcházel, tak mi nesměle říká: „Víš, my máme v Curychu malý cyklistický klub bankéřů, ale nemáme žádného mechanika ani rádce, který by nám byl nablízku a trochu rozuměl tomu, co potřebujeme. Nebo nám uměl poradit s výbavou kol a závoděním. Vidím, že ty máš hodně zkušeností, tady by to třeba šlo, co myslíš?“

To je tedy trefa! Co jste mu na to řekl?

Ptal jsem se ho, co a jak si přesně představuje. On že prý těch bankéřů a manažerů v jejich týmu je asi pětatřicet a že by za mnou jezdili, dávali si kola na servis, nakupovali by materiál nebo přijeli na konzultace. Prostě špičkoví bankéři, co si za rok vydělali třeba milion franků. Ale že mají jeden problém – mohou jezdit jen později odpoledne anebo večer, dříve se neutrhnou. Řekl jsem mu: „Podívej se, je tady takový řád – o půl sedmé zavírám a uklízím nebo dokončuju servis. Mezi sedmou a osmou hodinou rodina večeří, to je svaté. Po večeři se vám klidně můžu věnovat. Když přijdete v sedm hodin, tak si s námi dáte jídlo, ale o kole se začneme bavit zase až po osmé, platí?“ Takže oni chodili a bylo to prima. Třeba se manažer objednal telefonicky, že přijde i na večeři, rozmlouvali jsme a po osmé hodině jsme se věnovali jeho kolu a věcem, co souvisí se závoděním. Navázali jsme úzký vztah a já jsem jim kromě materiálu a servisu dával i trenérské rady a další konzultace.



Takže byznys to pěkně nastartovalo!

To ano. Třeba jeden z nich zavolal, že letí za 14 dní na Mallorku a potřebuje zkontrolovat a vyladit kolo. A druhý den přijela v Porsche jeho manželka a dovezla kolo na servis a že prý to mám udělat tak, jako bych připravoval kolo pro sebe. Bylo to myslím v roce 1983. Tak jsem ze sporťáku vytáhl vak s kolem a ona se ptala, kdy pro to může přijet. Řekl jsem za čtyři dny, takže ona pak přijela, já jsem řekl částku 400 franků, ona mi dala 600 a odjela. Najednou za pár týdnů zvoní z Mallorky telefon a on mi volá: „Petře, to kolo jede fantasticky, takhle perfektně mi to nikdy nechodilo,“ pochvaloval si. Takže takové jsem měl obchodní a přátelské vztahy.


V té době jste sám aktivně trénoval, je to tak?

Ano, najel jsem tak dvacet tisíc kilometrů za rok a v sezoně jsem objel třeba 40 nebo 50 závodů, takže to byl docela šrumec. Ráno jsem byl v obchodu a polední pauzu jsme měli mezi 12. a 14. hodinou. Takže o půl dvanácté přišla na půlhodinku do obchodu manželka a já jsem už sedal na kolo a vyrážel na trénink. Vrátil jsem se ve 14 hodin, osprchoval jsem se, zasedl jsem k obědu, a když náhodou cinkly dveře a někdo přišel do prodejny, vstal jsem od jídla a odběhl jej obsloužit. A potom jsem byl až do večera v obchodě a prodával nebo dělal servis.

Jaké značky tenkrát frčely mezi zákazníky?

Mí klienti – bankéři – měli špičková silniční kola, třeba Colnago, Basso, Reggio Emillia, Tommasini a další… A já jsem v obchodě prodával Colnago, Cannondale a tehdejší švýcarskou značku Cilo.

Dařilo se vám dobře?

Ano i ne. V roce 1990 jsme se s manželkou rozvedli. Dcera musela přestat lyžovat, protože měla čtyři operace křížového vazu. Syn Robin hrál profesionálně hokej. Došlo tam k zajímavému propojení prodejny s hokejem. Robin byl ve městě bůh, protože nikdo jiný tam špičkový hokej profesionálně nikdy nehrál. Syn tedy postupně začal dělat v obchodu i hokejový sortiment. Já jsem v servisu brousil brusle, prodával kola a nakonec jsem jim obchod nechal, aby měli z čeho žít. (Pozn. autora: současná prodejna pod vedením Robina Bauera slaví 40. výročí od založení a stále prosperuje – viz www.bauersport.ch). A v roce 1991 jsem se vrátil do Česka. Měl jsem v Praze přítelkyni, která na Václaváku zprivatizovala prodejnu sklo-porcelán. Takže místo kol najednou změna. To byl obchod s tržbami 450 tisíc korun za den, tomu jsem ani nechtěl věřit. Vzali jsme se a postavili jsme spolu dům na Zbraslavi. Jednoho dne mi řekla: „Víš, co je můj sen? Mít bazén a každý den ráno si v něm zaplavat, než jdu do práce.“ Já povídám: „Máme na to?“ Ona mě ujistila: „Máme.“ Tak jsme za dva miliony dvě stě tisíc korun postavili krytý bazén. Potom mi přítelkyně říká: „Já husa, mluvím o sobě a nezeptala jsem se tě, jaký je tvůj chlapecký sen.“ Tak jsem řekl pravdu: „Když se ráno probudím, tak nemuset jít do žádné práce a dělat si jen to, co mě baví.“ No, a to se mi vlastně splnilo.

Potom ale přišla nečekaná věc, kdy ona ručila za úvěr svému bratrovi, jenž se dostal do problémů. Padl na ni závazek asi 13 milionů korun. Takže prodala podíl v obchodě a ze dne na den měla jen minimální plat, jinak vše odcházelo na splátky. Žili jsme v našem domě na Zbraslavi docela skromně, nebylo to na žádné vyskakování. Koupil jsem jí stánek s ovocem a zeleninou, protože byla aktivní a chtěla více pracovat. Rozuměli jsme si, vycházeli si vstříc, ale pak se stala taková tragédie, kdy ona zemřela na kole v Rakousku při dopravní nehodě.

To asi opravdu píše sám život anebo nějaký šílený scenárista…

Život šel dál. Seznámil jsem se s Bohunkou Lomovou, svou třetí ženou. Já jsem trénoval cyklisty, týmy i jednotlivce a pořádal také tréninkové kempy. Bohunka dělala masérku a začala jezdit se mnou. Každý týden jsem měl na kempu sto lidí a otočilo se to třeba osmkrát během jara – Němci, Holanďani, Angličané, Belgičané a další. Z toho jsme vždy žili celý rok. Kromě tréninků a fungování v různých týmech jsem byl v letech 1993 až 1995 prezidentem Českého svazu cyklistiky. S Bohunkou jsme oba jezdili závody v kategorii masters a byla to krásná léta. Dům na Zbraslavi jsme prodali, protože jsme už velký dům nepotřebovali – pořád jsme jezdili na kole a po závodech a soustředěních. Takže jsme se v roce 2007 odstěhovali do bytu v Unhošti.

Nyní bych rád stočil povídání k elektrokolům. Vybavujete si svou první zkušenost?

Řekl bych, že elektrokolo jsem poprvé uviděl v roce 2007 nebo 2008. Ale nic to se mnou nedělalo. Až později jsem si vyzkoušel elektrokolo Cannondale, skoro za 4000 franků, takže dost drahé. Bylo to ve Švýcarsku u Robina, on si vzal z prodejny stejné a jeli jsme na vyjížďku. A já jsem si říkal: Hergot, tohle je budoucnost celé cyklistiky a jejího rozšíření na další lidi! To je přeci šance, jak spojit cyklisty různé výkonnosti na vyjížďce a vyrovnat rozdíly. Zkrátka mi nevadí, když lidé jezdí na elektrokolech, hlavně že jsou na čerstvém vzduchu a chovají se k přírodě ohleduplně. Ale to už je na každém jednotlivci – vandal může být na normálním kole i elektrokole, to už neovlivníme. Nicméně díky elektrokolům je najednou příroda zpřístupněná i pro ty, kdo by jinak nevyjeli nebo nevyšli ven.

Jezdí vaši přátelé nebo dřívější soupeři ze závodů na elektrokolech?

Třeba můj kamarád a zpěvák Milan Drobný má dům v Kralupech a s manželkou si koupili elektrokola. Přijeli k nám na výlet a já jsem je provedl po okolí. Bohunka se tenkrát bohužel nemohla zúčastnit vyjížďky, protože se jí už tenkrát moc nedařilo a neudýchala by to. Vzpomínám na to, jak byli nadšení z přírody a kopců, které mohli vyjet. To je přesně případ toho, kdy elektrokola dokážou vytáhnout lidi ven a na výlet.

Takže jste podporovatel elektrokol?

Rozhodně. A pořád říkám, že elektrokolo pomůže lidem rozšířit obzory. Někdo je zarytý odpůrce elektrokol a stále se dušuje, že dokud může nějak šlapat, tak na elektrické kolo nesedne, ale v tom je právě ta chyba! Člověk by to měl zkusit jako alternativu a perfektní rozptýlení a také pomoc. Bohunce jsme vybrali elektrokolo, když jsem viděl, že to pro ni může být způsob, jak si vyjet. Ale bohužel na něm byla jen jednou, protože dýchání jí už dělalo problém, pořád se jí to zhoršovalo a ubývaly jí síly, necítila se na kole moc jistě. Nakonec podlehla nemoci 17. listopadu 2018. Je to věc, která mě strašně tvrdě trefila a ještě to nemám ani pořádně spolykané. (odmlčí se) Co se dá dělat. Všichni mi říkají: „Ty si musíš rychle najít nějakou ženskou! Jaký máš vlastně požadavky?“ No já nevím, každému řeknu, že hlavně nesmí být blbá. Druhá podmínka je, že musí tolerovat můj sport. Takže každý mě soucitně poplácá a řekne, že taková ženská se dnes těžko hledá… (usmívá se)

Kolik toho na kole a elektrokole nyní najezdíte?

Za rok najedu asi deset tisíc kilometrů. Tempo už není nic moc a vydržím na normálním kole tak dvě nebo dvě a půl hodiny. Na můj věk 82 let je to prostě už tak akorát. Vypozoroval jsem, že když jedu na elektrokole, ujedu ale klidně přes čtyři hodiny! Dopomoc na stupeň ECO mám zapnutou jen osm minut z celkového času! Zásadně to používám jen v prudkých kopcích, jinak jedu bez elektra. Je to ten Bohunčin Cannondale s pohonem Shimano, sedí mi dobře a krásně se na něj srovnám.

Je obdivuhodné, že z celkového dlouhého trvání vyjížďky zapínáte dopomoc jen na tak krátký časový úsek a jinak šlapete i s vyšší hmotností elektrokola za své!

Když jsem jezdil přes zimu na testovacím elektrokole Stevens s pohonem Bosch, celý trénink jsem jel se zapnutým nejnižším stupněm pomoci a bylo to úplně perfektní. Stupeň ECO je přesně pro lidi mého věku, kterým se jeden den jede dobře i bez motoru, ale druhý den jim chybí lauf a v nohách není šťáva. Na to je nejlepší elektrokolo, které perfektně pomůže z útlumu a snadno s ním vyjedu každý kopec. Člověka to baví a může se radovat z vyjížďky. A těší se na další!

Takže jste v elektrokole objevil přesně to, čím dokáže i dlouholetému a trénovanému sportovci pomoct.

Každý ode mě čekal, že jako kovaný cyklista a závodník budu na elektrokola nadávat a štítit se jich. Ne. Vždyť je to takový pokrok! I když nemáš nohy a nedaří se ti najít chuť do vyjížďky, tak na elektrokole se svižně rozjedeš do kopce a za chvilku tě to chytne a užiješ si skvělý výlet, nemusíš viset ve skupině na doraz a s vypětím sil, ale pořád se krásně svezeš s trochou elektrické pomoci. Když ta možnost je, tak proč ne.

Jak sledujete ostatní elektrocyklisty při jízdě? Vidíte nějaké rezervy nebo nedostatky?

Každý jezdí podle svých zkušeností a praxe, jinak jede vyzávoděný cyklista a jinak zase občasný rekreační cyklista. Třeba jsem zjistil, jak je důležité uvážlivě zvolit správný režim pomoci motoru do kopce, aby byl výjezd bezpečný. Stejně tak je potřeba často řadit a udržovat optimální otáčky, to také hodně lidí dělá špatně. Spousta nadšenců na elektrokolech jezdí zbytečně těžké převody nebo nemají rovnováhu. A když spadnou, tak se na nejtěžší převod už nerozjedou. Všechno se ale dá naučit, a když si nechají poradit, tak s ježděním přijde i rutina a správný návyk. Na každém pak je, aby dokázala svoje kolo nebo elektrokolo správně a přiměřeně ovládat a respektoval ostatní účastníky provozu a lidi kolem sebe.

Pozorujete, že někdy ta správná míra respektu na cyklostezkách nebo v lese chybí?

Elektrokolo nám umožňuje delší dojezd a vyšší rychlost, ale měli bychom se chovat slušně k ostatním a používat jen ty cesty, které nejsou zakázané. Vždy respektovat toho pomalejšího a slabšího, jako jsou třeba děti nebo zvířata a další pěší v přírodě kolem nás nebo na cyklostezce. Myslím si, a podle toho to tak sám dělám, že cyklista mimo silnici by měl při míjení pěších nebo dětí vždy zpomalit na jejich rychlost a počínat si ohleduplně a velkoryse – jako silnější ke slabšímu. Ne překotně brzdit, smykovat, křičet a strašit lidi. A pokud jsem zrovna ten pěší turista, tak zase respektuji cyklistu, že potřebuje prostor, aby projel, a snažím se mu neplést do jeho cesty.

Přesně víte, co nám chybí, ale je to nejspíš běh na dlouhou trať a otázka osobnosti a chování každého jedince, elektrokola za to podle mého názoru až tak nemohou.

Ano, souhlasím. Jen mám takový pocit, že rychlá kola a elektrokola by ti zdatní neměli využívat proti slabším a pomalejším. Naopak ti pomalejší musí dát cyklistovi tolik prostoru, aby mohl projet. Abychom jako cyklisté kvůli konfliktům a nehodám jednou neztratili možnost jezdit v přírodě a na cestách, kde se pohybujeme společně s chodci. Hledejme tu nejlepší formu koexistence a neuplatňujme tak bezohledně svoje práva. Někdy člověk získá víc tím, že vteřinku počká nebo o krok ustoupí.

Děkuji za rozhovor i velkou moudrost na závěr a přeji pevné zdraví a chuť do dalších kilometrů!

Text: Ondřej Vysypal, foto: Robert Virt

gallery  







PŘEDPLATNÉ

Číslo 1/2020

Vychází 11. března

Co je elektrokolo?

Kde koupit elektrokolo?

Pojištění elektrokol

Naše videa...

Doporučujeme...